Na cestách severním Rumunskem

Přejetí hranic byla větší sranda, než jsme si mysleli. Připravovali jsme se na to půl dne, uklízení, montování, aby nám nikde nečouhaly žádné kabely, schovávání věcí v kufru a podobně. Připravili jsme si všechny dokumenty a pomalu přijížděli k hraničnímu přechodu. Vybrali jsme si takový menší, kam nejezdí kamiony. Nikdo tam nebyl. Uprostřed jen jedna budka. Zastavili jsme a spustili na celníka v angličtině. Chtěl průkaz totožnosti a doklad od auta. Po chvíli si zavolal kolegu, co anglicky umí líp a ten, že chce vidět kufr. Leo tedy vystoupil a šel jim otevřít zadní dveře. To už se kolem seběhli snad všichni celníci, co tam byli zrovna ve službě a pokukovali dovnitř. Sice jsme jim nerozuměli, ale sousloví ‚luxusní apartmán‘ jsme pochopili i my. Tak prej dobrý, popřáli nám šťastnou cestu a nechali nás projet. Kontrola trvala asi 3 minuty. Nastartovali jsme naše Iveco, celnici zahalil dým a my rychle opouštěli toto místo a těšili se, co nám ukáže Rumunsko!

První zastávka byla na nejbližší benzínce. Pro cestování Rumunskem autem totiž potřebujete rovinietu. Platí se tu prostě za silnice. Že po nich jako jezdíte. A cena je podle auta a období. Takže nás to stálo krásných 18 euro. Když si přečtete téměř jakýkoliv blog o cestování Rumunskem, tak se všude píše o velmi špatné kvalitě silnic. My jsme jen doufali, že to nebude tak hrozné, když už jsme za to tolik zaplatili! 😀

Věděli jsme, že potřebujeme ujet velký kus cesty. Zaprvé proto, abychom se vůbec někam dostali – Rumunsko je velké a nabízí nám toho spoustu, ale máme taky nějaký vymezený čas. A zadruhé proto, abychom aspoň trochu dobili baterky. Tohle roční období je to dost bída na sluneční svit a tak jediné, co nám pak dobíjí baterky je motor…a prostě čím déle pojede, tím víc nám tam toho nastřádá. Po asi 3 hodinách, kdy jsme se ještě stavili nakoupit, jsme dorazili na malé parkoviště u dřevěného kostelíku. A tak trochu padli do postele a usnuli.

Dřevěný kostelík, který z vesela rozebírala jedna malá veverka.

Ráno ale stálo za to. Kostelík byl jak z pohádky a okolí taky. Strávili jsme tady celé dopoledne, prací online, ale taky prací na dodávce. Celou noc totiž pršelo a nám nateklo do pojistkové skříně a něco se tak trochu zkratovalo, tak to vydávalo nějaký divný zvuky a my to sušili….to abychom po nastartování nevyhořeli!

Sem jsem se zaběhla vyčůrat a hned z toho byla pěkná fotka!

Asi ve tři odpoledne jsme se rozhodli, že popojedeme i přes neustálé odmlouvání naší pojistkové skříňky. Cílem byl Národní park na severu Rumunska – Maramures. Prostě zase nějaký hory, že jo! Pojistky po chvíli přestaly bzučet. To asi, když to vyschlo úplně., čímž se splnilo Leovo přání, že vyhořela pouze voda, ne spoje.

Jedeme tak dál, šineme se to do kopce a když už přejíždíme sedlo v asi 1050m a vypadá to, že už to bude jen dolů z kopce, tak auto začne vydávat zas jiný zvuky. Leo tedy zastavuje a jde se na to kouknout. Zjišťuje, že nám teče voda z chladiče. Dnes jsme dojeli. A vypadá to na dlouho. Po rozebrání se ukazuje, že máme celkem velkou díru v chladiči. To není dobrý. Co s tím? Venku už je tma, my někde na kopci, kolem nás jen psi. Tak to jdeme opravit. Je potřeba nějak zadělat tu díru. Jako nejlepší se nám zdá taková hmota, co si s sebou vezeme pro tyto případy. Vypadá to jako modelína, má dvě části a když je správně promícháte, tak to pak zatuhne. A vydrží to opravdu hodně! Tak jsme zalepovali s nechali to přes noc schnout.

Rozebírání auta, abychom se dostali k jádru problému.

Ráno je počasí nic moc. Mrholí a vypadá to, že jen tak nepřestane. Jdeme zkusit ten chladič dát zase zpátky. A hele, Jedna část drží, ale druhá teče. Tak znovu. Takhle jsme to udělali ještě asi 2x, než se to opravdu chytlo. A popojeli jsme dál. Každou chvilku jsme kontrolovali vodu, jestli zase neuniká a kolik jí je. A zatím dobrý. Pro jistotu jsem pak někde na benzínce dokoupili jen takový písek, co se nasype do vody a má to ucpat menší dírky a netěsnosti. Je tam sice riziko, že to ucpe i něco, co nemá, ale to my jsme ochotní risknout a sypeme to tam. Tak uvidíme.

Cesta vede skrz vesničky oblasti Maramures, kde se zastavil čas. Mají tam dřevěné domky s velkými vyřezávanými bránami a vypletenými ploty. Všude spousta kostelíků, dřevěných nebo malovaných. Kopcovité okolí se postupně zvedá v hory dosahující výšek až skoro 2000 m n.m. A tam my právě zastavujeme na další noc. Někde v mlze a na louce v horách. Ukazuje nám to něco kolem 1500m. Proč ne?

A to se tam pořád nějaká mlha pletla, být hezky, tak asi sedím celou dobu venku a jen tak koukám.

Ráno vybíhám ven a čekám ty výhledy…no, mlhy je dost, ale když hooodně foukne, tak je i někam vidět. Vydáváme se na kratší procházku, abychom viděli ještě víc. Kolem nás se rozprostírá Maramures národní park. Je krásný a skoro nedotčený turisty. Odpadky tu sice jsou taky (asi jako po celém Rumunsku, všude, u cest, v lese, prostě všude), ale není to tak hrozný ;). Zbytek dne strávíme prací, jak na PC, tak i kolem dodávky.

Večer přejíždíme zase dál. Teď nás čeká návštěva malovaných klášterů v Bukovině, v historické oblasti na severu Rumunska, která se rozkládá až za hranice na Ukrajinu.

2 odpovědi na “Na cestách severním Rumunskem”

  1. Amazing! Its genuinely awesome article, I have got much clear idea about from this piece of writing.

    P.S. If you have a minute, would love your feedback on my
    new website re-design. You can find it by searching for „royal cbd“ – no
    sweat if you can’t.

    Keep up the good work!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *