Poloostrovem Mani, po stopách Sparťanů a ještě někde kolem

Po pár dnech pod stromy na pláži, kde s námi sousedila německá rodina na dovolené, jsme vyrazili směr poloostrov Mani.

Cestou skrz Mani

Tento poloostrov je známý svými kamennými vesničkami, které vypadají jako takové menší opevnění. Je to kousek světa, který stačí prostě projíždět a užíváte si to…takže jak dělané pro nás! Projížděli jsme vesničky jako Kitta a Vathia sedící pěkně v kopcích a dojeli až na úplný jížní cíp poloostrova. Tam je takové menší parkoviště, odkud se ještě asi 2 km jde k majáku. Je to oblíbená víkendová procházka, a tak spolu s námi šlo i několik skupinek Řeků.

Cestou k majáku. Tady to nevypadá, ale opravdu tam bylo spoustu lidí!

K přespání jsme si vybrali jiné místo. Popojeli jsme zpátky na sever, tentokrát po východní straně poloostrova až k městečku Agios Kiprianos. Cesta tam vedla z brutálního kopce – celá tato oblast je totiž hornatá a stejně jako většina Řecka, ani tady to není mírné. Cestou dolů při klesání asi 15% jsme se modlili, aby se nám Iveco nesplašilo a aby to brzdy vydržely. Na vybrané místo jsme dorazili těsně před setměním s jedním chlupatým pronásledovatelem. Od města nás sledovalo štěně. Bylo strašně roztomilé, ale protože se pořád drbalo, tak jsme ho nechtěli moc muchlovat. Blechy nechceme! Pěkně nás hlídalo celou noc (čti: štěkalo při každé změně větru), a tak se nám trochu ulevilo, když si pro něj ráno přišel páníček. 😀

Vidíte ho? No není roztomilý? Kdo by ho poduchnil? 🙂

Githio a jeden vrak nedaleko

V neděli jsme se chtěli dostat kus severněji, abychom to měli blíže ke Spartě. Projížděli jsme po východním pobřeží a kochali se výhledy. V městě Githio jsme se zastavili, koukli na místní maják, skočili si na oběd a do místní kavárničky na kafe a taky trochu přispět koupí jejich domácích produktů.

Jižní cíp Mani poloostrova s majákem úplně na konci!

K přespání jsme si našli pláž, u které je na mělčině uvízlý vrak pašerácké lodi z roku 1981. Prý se tam dostal při jedné hodně velké bouřce. Ale kolují o něm i jiné a zajímavější historky. Třeba jako o lodi plné duchů apod. Fantasii se meze nekladou!

Prostě loď! (těch lidí si nevšímejte, holt se občas staně, že nám někdo vleze do záběru)

Když jsme tam dojeli, tak nás uvítal jeden Španěl, co bydlí v karavanu se svým psem a objíždí Řecko křížem krážem. Byl dost nadšený z naší dodávky, a tak jsme povídali a povídali, až nám málem zapadlo slunce, aniž bychom se na ten vrak vůbec zašli podívat. Ale stihli jsme to! Jen on už musel jet, takže jsme se víc zajímavých historek z jeho cest nedozvěděli. (Objel půlku Asie v Land Roveru a Afriku v Unimogu!)

Ráno jsem si přivstala a vyběhla fotit vrak při východu slunce. A fakt to bylo boží!!!

Hmmm….taky byste si přivstali?

Tři dny nad Spartou

Potom jsme zjistili, že volba našeho místa na týden nebyla zrovna ideální, 3G internet nám nestačil a tak jsem přejeli ke Spartě. Vydrápali jsme se na kopeček vedle ní s výhledem na hory a město a zůstali tam tři dny. První dva dny bylo zataženo a trochu pršelo, takže nám ani nevadilo pracovat.

Jeskyně ve stěně kaňonu…s kostelíkem uvnitř

Když už se udělalo trochu líp, tak jsem si šla zaběhat. Sice to bylo nejdřív celý z kopce a zpátky do kopce, ale stálo to za to! Jako cíl jsem si dala jednu jeskyni s kostelíkem, která sama o sobě byla parádní. Ale ona i sama cesta tam byl zážitek. Běžela jsem po straně kaňonu, kudy Řekové vedli svůj akvadukt, takže to byla poměrně kvalitní cesta se skvělým výhledem!

Ruiny staré Sparty, konkrétně toto bývalo divadlo.

V pátek jsme byli oba natěšení na víkend, tak jsme vyrazili trochu dřív. Prošli jsme si ruiny starověké Sparty a dali oběd v centru. Z ruin tam toho moc nezbylo. Sparťani prostě vedli spartský život, takže ani žádné monumentální památky neměli. Bylo tam pár domů, nějaký chrám a divadlo. Ale novodobí Sparťané postavili před svůj stadion sochu Leonida, tak se mají turisté aspoň s čím fotit! …taky jsme si udělali jedno selfie. 😀

Leonidas? Další selfie do alba!

Trochu jiná Sparta

To, za čím se obvykle ke Spartě jezdí, je byzantské město Mystra – poměrně zachovalé město se spoustou kostelů s původní malbou postavené na kopci. Prý když se tam v 19.stol. dostali cestovatelé ze západu, tak si mysleli, že je to pozůstatek Té starověké Sparty. Já si to chvíli myslela taky, ale opak je bohužel pravdou. Z původní Sparty toho moc nezbylo a tohle město ze 14.století je to hlavní, za čím se sem jezdí. Je to také památka UNESCO. Vzhledem k tomu, že by nám to toho moc ale neřeklo, tak jsme to vynechali. Ale nenechte se odradit! Určitě vás to nadchne. Prý je to fakt hezký a procházením se tam dá strávit několik hodin.

Vstup do jeskyně…jdeme ji prozkoumat!

Ze Sparty jsme vyrazili po cestě směřující do Kalamaty. Cesta vedla kolem jeskyně Kaiada, kam prý Sparťané házeli své slabé a deformované děti, vězně a zrádce. Také jsme do té jeskyně vlezli a našli tam několik rozbitých kostí, jestli ale byly lidské, to vám nepovím.

Napínavá cesta

Z pátka na sobotu jsme přespali u pláže ve městě Kalamata. Byli jsme už tak unavení, že se nám nechtělo nic jiného shánět. Trochu jsme se báli, že se nevyspíme kvůli autům a že nás přijde někdo v noci vykrást. Byla to zbytečná obava! Ráno jsme zjistili, že jsme celou noc měli odemknuté boční dveře, ale nikdo se nestavil, aby to zjistil. Stejně jsme se nejvíc nevyspali kvůli kohoutovi ze sousedství, co kokrhal celou noc…

Na sobotu jsem vybrala výlet do jednoho z mnoha řeckých kaňonů – Ridomo. Našli jsme si, že se dá zaparkovat kousek od toho a pak se na něj jít podívat. Nějak jsem nedohledala podrobnosti a tak se stalo, že jsme projížděli extra úzkými uličkami, jedna paní pro nás musela přeparkovávat auto, pak jsme museli couvat kolem kostela, aby ti naproti mohli projet, trochu jsme očadili paní, když nás zrovna míjela cestou do kopce a při jednom hupu přes koryto se nám otevřela skříňka a my rozbili naši jedinou whiskovku. Konec cesty už jsem jela jen se zavřenýma očima a modlila se, ať tenhle terén naše Iveco a řidič zvládnou.

Kaňon shora…vypadá to jako nic moc, ale dole je to kouzelný! 🙂

Kaňonem vzhůru

Po tomhle zážitku jsem byla lehce rozladěná, jestli to sem vůbec mělo smysl jezdit, když máme takové ztráty – whiskovku. No nic. Vyrazili jsme kouknout na ten kaňon, když už jsme tady a to i přes to, že začalo lehce poprchávat. Cesta vedla nejdřív příkře dolů, a pak vyschlým korytem řeky. Občas jsme byli i nuceni šplhat přes obrovské kameny, kde byli přidělané železné úchyty.

Stezka korytem řeky…bylo zrovna sucho, no!

Horní úsek vedl úzkým a hlubokým skalnatým kaňonem. Taková fantasy scenerie, kde jen čekáte, co se vynoří ze stínů. Ale bylo to krásný! A i když Leo občas utrousil tu známou větu „kdy už tam budem“, tak na konci zhodnotil, že to stálo i za těch pár dní bolesti a namožených svalů.

Baví tě to? Ale jo…copak mě to může nebavit? 😀

Cílem byl jeden malý mostek právě přes ten kaňon. Vůbec jsem neměla tušení jak je to daleko a zda nebudeme muset jít zpátky tou samou cestou, tak jsem to radši nevytahovala. Kdyby se na začátku dozvěděl, že to možná budeme muset slézat zpátky, tak se mnou asi nejde! 😀

Pod mostem…

U mostu ale vedla cesta ven z kaňonu. Byli jsme pak schopni se zpět dostat cestou po vrstevnici, takže to bylo skoro bez námahy. Po obědě, který jsem pak v dodávce uvařila, jsme přejeli k archeologické památce Messene a přespali kousek od ní nad jedním klášterem. V neděli ráno jsme se vzbudili při zvuku modlicích se mnichů, dali si snídani a vyrazili kouknout na památky.

Starověké město

Město shůry. Celé ani není vidět. Vede to ještě kus ze svahu dolů.

Tenhle víkend nám opravdu moc nepřeje počasí. Je zataženo a občas i něco kápne. Ale i přes to jsme byli schopni si tuto prohlídku užít. Je to jedno z nejzachovalejších starověkých řeckých měst. Není tak známé, proto to není plné turistů a ani to není na seznamu UNESCO. Možná i proto, mají v rekonstrukci této památky volnější ruku, a tudíž jsou schopni to dostavět rychleji, i když asi ne tak přesně. To nám jako laikům ale vůbec nevadí! Procházeli jsme se messenskou agorou, viděli jsme komplex Asklepion (něco jako nemocnice), proběhli se po stadionu, koukali na imaginární utkání a zahráli si na jevišti tamního divadla. A skoro sami!

Sedíme v divadle a posloucháme…

Skvělé na této památce je, že je přístupná skoro všude. Takže klidně můžete oblézat hradby, sedat na křesla, sedačky, sloupy, prostě kamkoliv. Město je poměrně rozlehlé, takže se tu dá strávit i pár hodin. My tam byli tak hoďku a půl, a pak jsme se kvůli hladu vydali sehnat nějakou tavernu. Google nám doporučil jednu v centru Mavrommati – městečka těsně nad památkou. Zkusili jsme ji a nelitovali toho! Jídlo bylo výborné a obsluha velmi přátelská. Dostali jsme i suvenýry jako dárek! 🙂

Obrovský stadion za námi a v kopci město Mavrommati

Na pláž!

Z Messene jsme zamířili na západ. Mým cílem byla jedna prý opravdu krásná pláž – Voidokilia. Jenže mi nikdo neřekl, že když tam přijedeme za fakt špatného počasí, tak je to tam dost ošklivé. Navíc místo, kde jsme plánovali zaparkovat, bylo tak písčité, že bychom tam leda zapadli. A to si to v létě opravdu říká parkoviště!

Přejíždíme teda na jinou pláž, kde zůstáváme na noc. Je tu klid a jediné, co slyšíme je šumění vln. Už se nám to blíží! Zanedlouho vyrazíme zpět na sever a tím i opustíme tohle plážové nocování. Tak si to přece musíme ještě užít, dokud to jde! 🙂

Podle předpovědi počasí mělo pršet…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *