Jeden skútr a dva maniaci

Jak tady pořád básním o těch horách a že tam jako pojedeme, tak jsme to fakt udělali…jen jsme nedomysleli pár záležitostí. Třeba že tam může být i zima…ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí a že když jednou něco uděláte špatně, tak si to pak už budete pamatovat navěky! 😀

Díky pojišťovně se nám na auto podívali už trochu dříve a my jsme si pro něj už v pondělí jeli. Bohužel cestou do servisu se rozbilo auto sousedovi, co nám celou dobu pomáhal. Rozhodli jsme se mu tedy přenechat pohodlí I❤️eca a sami spát ve stanu. Jeho oprava ale netrvala tak dlouho, a tak po dvou dnech vezeme do servisu my jeho. Oprava proběhla rychle a v pořádku a sousedova dodávka je zase funkční!

Ta naše ale vykazuje drobné známky trvalého poškození. Už v servisu nám říkali, že by bylo vhodné vyměnit celý motor a možná to tak opravdu v dohledné době dopadne. Nechtěli jsme to ale dělat tady, protože se to může dost prodražit. Navíc nevíme, co se tam objeví dalšího.

Sousedi Alan a Sven a jedna grilovačka!

Rozhodli jsme se Iveco teď chvilku nenamáhat a když potřebujeme něco ve městě, jezdíme spíš na kole. A tak jsme si i vymysleli alternativu pro návštěvu hor – pojedeme na skútru! Ve čtvrtek večer, kdy se máme balit a vymýšlet cestu, se stavil ještě jeden soused na večeři a tak jsme místo povinností udělali menší grilovačku a kecali skoro do půlnoci. V pátek zajel Leo do města pro motorku a já mezitím trochu pobalila a připravila věci.

Vyrážíme!

Už ráno to tu bylo na plavky a tak se nám ani nechtělo oblékat do kalhot a mikin, ale nakonec jsme to udělali. Bohužel to bylo to nejteplejší, co jsme si vzali. Se všemi věcmi na spaní a jídlem jsme se naskládali na skútr a někdy kolem 11 vyrazili. Čekalo nás přes 100 km jízdy do hor! Zvolili jsme cestu skrz jedno menší pohoří tady na severozápadě Řecka a musím říct, že to bylo parádní. Krajina tady je fakt hezká a ze začátku nám ani nebylo zima! Spíš to bylo takové příjemné pofukování do toho vedra.

První zastávka, kdy se to před námi začíná už trochu mračit.

Cestou jsme potkali i jednu želvu, jak se snaží dostat na druhý konec silnice. Trochu jsem ji pomohla, ať ji něco nepřejede a ona se pak chudák vyplašeně rozeběhla do nejbližšího křoví! Jeli jsme dál a koukáme, jak nedaleko od nás začíná bouřka. Snažili jsme se tomu ujet, ale menší déšť nás za chvíli dohnal a tak jsme se schovali pod stromy. Bylo to naštěstí jen na chvilku, ale i tak jsme trochu zvlhli a už nám vůbec tak teplo nebylo. To byla první chvíle, kdy jsme litovali, že nemáme ty bundy. No co, stavíme se někde na kafe a trochu se prohřejeme.

Na oběd jsme zastavili na konci jednoho městečka těsně pod horama, kde dělali výborné a fakt velké palačinky plněné na způsob gyrosu a jako bonus nám dali třetí na sladko zadarmo! Opravdu jsme se přejedli, ale když ono to bylo fakt strašně dobrý! A protože sami kafe nedělali, zavolali nám do nejbližší kavárničky a objednali dovoz. Mezitím venku zase začalo pršet, tak jsme se tam zahřívali o chvilku déle.

A toto je ta výborná plněná palačinka! A stejně jako do gyrosu i sem nám přidali trochu hranolek.

Když už to vypadalo líp, znovu jsme sedli na motorku a těch posledních pár kilometrů se snažili ujet co nejrychleji. Jen nás to zase trochu profouklo. Zastavujeme u sochy ženy, která stoji vedle cesty při vstupu do hor. Je odtud parádní výhled na údolí za námi.

Socha paní a skútr.

Najednou je zima! Že bychom už dorazili do těch hor?

Po přejetí prvních kopečků vidíme před námi velký temný mrak. Snažíme se z toho nic nedělat a zastavujeme se podívat na první kamenný most, co potkáváme. Stojí u něj menší kaplička, kde si říkáme, že v případě nouze zůstaneme. Vedle ní se pase další želva! V životě jsem v přírodě suchozemskou želvu neviděla a ten den jsme narazili hned na dvě!

Želvaaaaa! Byla hrozně roztomilá!

Protože neprší, vyrážíme dál. Po asi 2 km nás chytne déšť a tak se vracíme ke kostelíku ho přečkat. Vypadá to, že bude pršet trochu déle a tak se i zabalujeme do jednoho ze spacáků pro zahřátí. Na chvíli jsme si i zdřímli.

Venku prší a my se zahříváme společně v jednom spacáku na prahu kostelíka.

Vymýšlíme, co dál. Déšť postupně ustává, ale už je asi 6 večer a my bychom si měli najít schované místo na spaní. Zajedeme se ještě podívat na několik mostů kolem, pro které je právě region Zagori známý. Poté si nacházíme místo pro schování motorky u jedné stezky vedoucí do kaňonu Vikos, balíme věci a vyrážíme tam. Už se nám začíná trochu stmívat a tak asi po 1,5 km nacházíme místo na spaní, věšíme hamaku a jdeme spát. Jsme celí rozlámaní z motorky, ale natěšení na další den!

Jeden z mostů a já v této super helmě, která ochrání před deštěm, větrem, prostě před čímkoliv!
Ten samý most z jiné perspektivy.
Most Plakida je velmi známý a často navštěvovaný turisty, protože je snadno dostupný a blízko hlavní silnice.

Noc byla velmi chladná. Spíme sice společně zabalení ve dvou spacácích, ale tím, že jsme na dně kaňonu se tady snad teplota nevyšplhala nad 5°C a my jsme se celou dobu hrozně vrtěli a střídavě usínali a probouzeli kvůli té zimě. Ráno nás postupně budili zpívající ptáci a rozednívání oblohy. Slunce to sem dolů má trochu dál a tak ho poprvé cítíme až u mytí nádobí po snídani, kdy už máme sbaleno a vyrážíme.

Naše první spaní.

Výšlap, co konečně trochu zahřeje

Skrz kaňon Vikos vede jeden z řeckých národních trailů. Je to dost známá stezka a říká se o ní, že je i jedna z nejhezčích tady. Chtěli jsme si ho projít celý, ale má asi 20 km a my se rozhodli, že další noc dole nestrávíme. Ale i tak statečně skáčeme přes kameny a šlapeme do kopce po stranách kaňonu. Prostě kudy nás to vede. Po pár hodinách potkáváme kohoutek s pitnou vodou, která je sem svedená z protějšího kopce a dáváme si oběd.

Stezka podél kaňonu – občas byla takhle hezky dlážděná!

Dochází nás jede starší řecký pár, který ale umí dobře anglicky a tak se dáváme do řeči. Byli chvíli překvapení, když se dozvěděli o našem přespání tady, prý jestli jsme se nebáli medvědů? A tak jsme se dozvěděli, že tu medvědi opravdu žijí. Moc se nám to předtím nechtělo věřit, ale prý tu navštěvují i místní vesnice!

Kaňon Vikos! A je faaakt veliký!

Od tohoto bodu jsme to po menším počítání času a kilometrů otočili a vraceli se zpět k motorce, abychom to ještě ten den stihli z hor. Dopoledne tu je opravdu hezké počasí, ale odpoledne pokaždé hlásí deště a tak se jim v našich mikinách (i když pláštěnky máme!) snažíme vyhnout. Na cestě ještě potkáváme jeden holandský pár, co nás upozorňuje na jednoho jedovatého hada na stezce. Dali jsme se s nimi do řeči. Prý jsou také v Řecku po celou dobu karantény, akorát v horách v jednou hostelu. Měli v plánu přejet ve 4WD autě se stanem na střeše až do Mongolska! V takovéto společnosti si konečně připadáme zas normálně! 😀

Dva čuníci jdou, v řadě za sebou…

Poslední deštivé zážitky z hor

Stezka nás dovedla až k naší odbočce a když se konečně vydrápeme až ke skútru, už se začíná mračit. Motorka na nás hezky počkala a tak přendáváme věci a vyrážíme ještě na jeden výhled kousek dál v horách. Cestou nás pro změnu chytne další déšť a tak se schováváme na začátku jedné vesničky a čekáme, až přejde. Zjišťujeme, že nám dochází benzín a že nejbližší benzínka je při výjezdu z hor. Stejně jsme dneska chtěli spát už mimo hory někde v nižší nadmořské výšce, kam občas i zasvítí slunce. A tak se rozhodujeme po poslední zastávce s parádním výhledem na další kaňon vyrazit ven z hor, cestou natankovat a najít si místo na spaní někde dál po cestě zpět.

Leo na stezce.

Předháníme se s jedním velkým šedým mrakem. Zastavujeme znovu v naší malé restauraci a tentokrát, už teda k večeři, si dáváme místní pizzu. Italská není, ale na řeckou pizzu je fakt výborná. Každý jsme zvládli s vypětím všech sil jednu sníst. Ale dalo to dost zabrat! Mezitím se zase přehnal déšť a tak při našem výjezdu už obloha vypadá o dost víc přívětivě.

Asi o 20 km dál jsme našli jedno kempovací místo u řeky a mezi stromy věšíme hamaku. Je to jen asi 100 m n.m. a tak se těšíme do spacáků, kde nám konečně nebude zima! A taky že ne. Spali jsme asi 10 h jak mimina! Ráno nás jen trochu probral déšť bubnující do plachty nad námi a tak jsme to zalomili ještě na hodinu.

Dva mišelinci!

Po snídani se obalujeme do spacáků a doufáme, že nám cestou bude líp. Leo si ještě bere batoh ze předu, aby mu tam moc nefoukalo a vyrážíme. Přemýšlela jsem nad ještě jedním výletem někde mezi námi a Igoumenitsou, ale nakonec jsme to dojeli až do kempu. Byli jsme celí zkřehlí a vyfoukaní a zase dávali závody s deštěm. Tentokrát jsme vyhráli my! 😀

Konec dobrý, všechno dobré

V kempu jsme si dopřáli dlouhou teplou sprchu, uvařili teplou polévku a na chvíli se zabalili do peřin. Soused nám akorát říkal, že jen co jsme v pátek vyrazili, tak koukal, jak se v horách hřmí a trochu nás litoval.

Výhled na jeden řecký region, kde jsme strávili poslední dva měsíce.

Později odpoledne jsme ještě sedli na skútr a zajeli na konec poloostrova vedle kempu. Stavili se na jedné kamenné mini pláži a užili si výhledů na kemp, město a hory za ním. Nakonec jsme vyrazili ještě na gyros a trochu se zděsili všech lidí, kteří najednou zaplnili ulice. Už jsou otevřené zahrádky u restaurací a místní toho hojně využívají. Už mi to nepřipadá jako roztomilé městečko, ale spíš jako turistická past. A tak si bereme náš gyros k moři, kde sedíme skoro sami a říkáme si, že už jsme tu možná až moc dlouho a mohli bychom už vyrazit zas o kousek dál.

Poslední selfie přímo z motorky…za jízdy! Je to trochu vidět na našich ztuhlých úsměvech! 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *