Jak tady pořád básním o těch horách a že tam jako pojedeme, tak jsme to fakt udělali…jen jsme nedomysleli pár záležitostí. Třeba že tam může být i zima…ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí a že když jednou něco uděláte špatně, tak si to pak už budete pamatovat navěky! 😀
Díky pojišťovně se nám na auto podívali už trochu dříve a my jsme si pro něj už v pondělí jeli. Bohužel cestou do servisu se rozbilo auto sousedovi, co nám celou dobu pomáhal. Rozhodli jsme se mu tedy přenechat pohodlí I❤️eca a sami spát ve stanu. Jeho oprava ale netrvala tak dlouho, a tak po dvou dnech vezeme do servisu my jeho. Oprava proběhla rychle a v pořádku a sousedova dodávka je zase funkční!
Ta naše ale vykazuje drobné známky trvalého poškození. Už v servisu nám říkali, že by bylo vhodné vyměnit celý motor a možná to tak opravdu v dohledné době dopadne. Nechtěli jsme to ale dělat tady, protože se to může dost prodražit. Navíc nevíme, co se tam objeví dalšího.
Rozhodli jsme se Iveco teď chvilku nenamáhat a když potřebujeme něco ve městě, jezdíme spíš na kole. A tak jsme si i vymysleli alternativu pro návštěvu hor – pojedeme na skútru! Ve čtvrtek večer, kdy se máme balit a vymýšlet cestu, se stavil ještě jeden soused na večeři a tak jsme místo povinností udělali menší grilovačku a kecali skoro do půlnoci. V pátek zajel Leo do města pro motorku a já mezitím trochu pobalila a připravila věci.
Vyrážíme!
Už ráno to tu bylo na plavky a tak se nám ani nechtělo oblékat do kalhot a mikin, ale nakonec jsme to udělali. Bohužel to bylo to nejteplejší, co jsme si vzali. Se všemi věcmi na spaní a jídlem jsme se naskládali na skútr a někdy kolem 11 vyrazili. Čekalo nás přes 100 km jízdy do hor! Zvolili jsme cestu skrz jedno menší pohoří tady na severozápadě Řecka a musím říct, že to bylo parádní. Krajina tady je fakt hezká a ze začátku nám ani nebylo zima! Spíš to bylo takové příjemné pofukování do toho vedra.
Cestou jsme potkali i jednu želvu, jak se snaží dostat na druhý konec silnice. Trochu jsem ji pomohla, ať ji něco nepřejede a ona se pak chudák vyplašeně rozeběhla do nejbližšího křoví! Jeli jsme dál a koukáme, jak nedaleko od nás začíná bouřka. Snažili jsme se tomu ujet, ale menší déšť nás za chvíli dohnal a tak jsme se schovali pod stromy. Bylo to naštěstí jen na chvilku, ale i tak jsme trochu zvlhli a už nám vůbec tak teplo nebylo. To byla první chvíle, kdy jsme litovali, že nemáme ty bundy. No co, stavíme se někde na kafe a trochu se prohřejeme.
Na oběd jsme zastavili na konci jednoho městečka těsně pod horama, kde dělali výborné a fakt velké palačinky plněné na způsob gyrosu a jako bonus nám dali třetí na sladko zadarmo! Opravdu jsme se přejedli, ale když ono to bylo fakt strašně dobrý! A protože sami kafe nedělali, zavolali nám do nejbližší kavárničky a objednali dovoz. Mezitím venku zase začalo pršet, tak jsme se tam zahřívali o chvilku déle.
Když už to vypadalo líp, znovu jsme sedli na motorku a těch posledních pár kilometrů se snažili ujet co nejrychleji. Jen nás to zase trochu profouklo. Zastavujeme u sochy ženy, která stoji vedle cesty při vstupu do hor. Je odtud parádní výhled na údolí za námi.
Najednou je zima! Že bychom už dorazili do těch hor?
Po přejetí prvních kopečků vidíme před námi velký temný mrak. Snažíme se z toho nic nedělat a zastavujeme se podívat na první kamenný most, co potkáváme. Stojí u něj menší kaplička, kde si říkáme, že v případě nouze zůstaneme. Vedle ní se pase další želva! V životě jsem v přírodě suchozemskou želvu neviděla a ten den jsme narazili hned na dvě!
Protože neprší, vyrážíme dál. Po asi 2 km nás chytne déšť a tak se vracíme ke kostelíku ho přečkat. Vypadá to, že bude pršet trochu déle a tak se i zabalujeme do jednoho ze spacáků pro zahřátí. Na chvíli jsme si i zdřímli.
Vymýšlíme, co dál. Déšť postupně ustává, ale už je asi 6 večer a my bychom si měli najít schované místo na spaní. Zajedeme se ještě podívat na několik mostů kolem, pro které je právě region Zagori známý. Poté si nacházíme místo pro schování motorky u jedné stezky vedoucí do kaňonu Vikos, balíme věci a vyrážíme tam. Už se nám začíná trochu stmívat a tak asi po 1,5 km nacházíme místo na spaní, věšíme hamaku a jdeme spát. Jsme celí rozlámaní z motorky, ale natěšení na další den!
Noc byla velmi chladná. Spíme sice společně zabalení ve dvou spacácích, ale tím, že jsme na dně kaňonu se tady snad teplota nevyšplhala nad 5°C a my jsme se celou dobu hrozně vrtěli a střídavě usínali a probouzeli kvůli té zimě. Ráno nás postupně budili zpívající ptáci a rozednívání oblohy. Slunce to sem dolů má trochu dál a tak ho poprvé cítíme až u mytí nádobí po snídani, kdy už máme sbaleno a vyrážíme.
Výšlap, co konečně trochu zahřeje
Skrz kaňon Vikos vede jeden z řeckých národních trailů. Je to dost známá stezka a říká se o ní, že je i jedna z nejhezčích tady. Chtěli jsme si ho projít celý, ale má asi 20 km a my se rozhodli, že další noc dole nestrávíme. Ale i tak statečně skáčeme přes kameny a šlapeme do kopce po stranách kaňonu. Prostě kudy nás to vede. Po pár hodinách potkáváme kohoutek s pitnou vodou, která je sem svedená z protějšího kopce a dáváme si oběd.
Dochází nás jede starší řecký pár, který ale umí dobře anglicky a tak se dáváme do řeči. Byli chvíli překvapení, když se dozvěděli o našem přespání tady, prý jestli jsme se nebáli medvědů? A tak jsme se dozvěděli, že tu medvědi opravdu žijí. Moc se nám to předtím nechtělo věřit, ale prý tu navštěvují i místní vesnice!
Od tohoto bodu jsme to po menším počítání času a kilometrů otočili a vraceli se zpět k motorce, abychom to ještě ten den stihli z hor. Dopoledne tu je opravdu hezké počasí, ale odpoledne pokaždé hlásí deště a tak se jim v našich mikinách (i když pláštěnky máme!) snažíme vyhnout. Na cestě ještě potkáváme jeden holandský pár, co nás upozorňuje na jednoho jedovatého hada na stezce. Dali jsme se s nimi do řeči. Prý jsou také v Řecku po celou dobu karantény, akorát v horách v jednou hostelu. Měli v plánu přejet ve 4WD autě se stanem na střeše až do Mongolska! V takovéto společnosti si konečně připadáme zas normálně! 😀
Poslední deštivé zážitky z hor
Stezka nás dovedla až k naší odbočce a když se konečně vydrápeme až ke skútru, už se začíná mračit. Motorka na nás hezky počkala a tak přendáváme věci a vyrážíme ještě na jeden výhled kousek dál v horách. Cestou nás pro změnu chytne další déšť a tak se schováváme na začátku jedné vesničky a čekáme, až přejde. Zjišťujeme, že nám dochází benzín a že nejbližší benzínka je při výjezdu z hor. Stejně jsme dneska chtěli spát už mimo hory někde v nižší nadmořské výšce, kam občas i zasvítí slunce. A tak se rozhodujeme po poslední zastávce s parádním výhledem na další kaňon vyrazit ven z hor, cestou natankovat a najít si místo na spaní někde dál po cestě zpět.
Předháníme se s jedním velkým šedým mrakem. Zastavujeme znovu v naší malé restauraci a tentokrát, už teda k večeři, si dáváme místní pizzu. Italská není, ale na řeckou pizzu je fakt výborná. Každý jsme zvládli s vypětím všech sil jednu sníst. Ale dalo to dost zabrat! Mezitím se zase přehnal déšť a tak při našem výjezdu už obloha vypadá o dost víc přívětivě.
Asi o 20 km dál jsme našli jedno kempovací místo u řeky a mezi stromy věšíme hamaku. Je to jen asi 100 m n.m. a tak se těšíme do spacáků, kde nám konečně nebude zima! A taky že ne. Spali jsme asi 10 h jak mimina! Ráno nás jen trochu probral déšť bubnující do plachty nad námi a tak jsme to zalomili ještě na hodinu.
Po snídani se obalujeme do spacáků a doufáme, že nám cestou bude líp. Leo si ještě bere batoh ze předu, aby mu tam moc nefoukalo a vyrážíme. Přemýšlela jsem nad ještě jedním výletem někde mezi námi a Igoumenitsou, ale nakonec jsme to dojeli až do kempu. Byli jsme celí zkřehlí a vyfoukaní a zase dávali závody s deštěm. Tentokrát jsme vyhráli my! 😀
Konec dobrý, všechno dobré
V kempu jsme si dopřáli dlouhou teplou sprchu, uvařili teplou polévku a na chvíli se zabalili do peřin. Soused nám akorát říkal, že jen co jsme v pátek vyrazili, tak koukal, jak se v horách hřmí a trochu nás litoval.
Později odpoledne jsme ještě sedli na skútr a zajeli na konec poloostrova vedle kempu. Stavili se na jedné kamenné mini pláži a užili si výhledů na kemp, město a hory za ním. Nakonec jsme vyrazili ještě na gyros a trochu se zděsili všech lidí, kteří najednou zaplnili ulice. Už jsou otevřené zahrádky u restaurací a místní toho hojně využívají. Už mi to nepřipadá jako roztomilé městečko, ale spíš jako turistická past. A tak si bereme náš gyros k moři, kde sedíme skoro sami a říkáme si, že už jsme tu možná až moc dlouho a mohli bychom už vyrazit zas o kousek dál.
