Návrat domů

Píšu prozatím poslední článek o tom, jak jsme se dostali do Čech. Cesta do Řecka nám trvala měsíc, zpátky to bylo už jen asi 2 dny.

Hranice se začínají pomalu otevírat a tak jsme si řekli, že se vrátíme. Máme nějaké povinnosti a potřebujeme se tam dostat ještě v červnu. 3.6. se má otevírat Itálie a tak si říkáme, že vyrazíme potom. Chceme si cestu zkrátit trajektem do Ancony a pak už jet jenom po dálnici až do ČR. Je to tak nejrychlejší a nejšetrnější pro Iveco…a zároveň nejkratší co můžeme mít.

Během našeho pobytu v horách píše soused, že trajekty mezi Itálií a Řeckem nebudou jezdit možná až do konce června, ale že má jet další repatriační a to 4.6. Chvíli nad tím přemýšlíme a když to propočítáme a zvážíme, vychází nám jako nejlepší volba právě tato repatriační plavba. V neděli večer ještě posíláme e-mail se všemi dokumenty naší ambasádě – musí to jít přes ní, aby nám to zamluvili.

Naše zahrádka! Docela to povyrostlo, co? Už máme 2 papriky a jedno ještě zelené rajče!

Oni v pondělí odpovídají a my víme, že ve čtvrtek vyrážíme. Užíváme si ještě posledních pár dní s novými přáteli. Grilujeme, povídáme a všechny ujišťujeme, že až pojedou skrz Česko, tak ať dají vědět. Rádi je uvidíme, nebo alespoň doporučíme co v ČR navštívit. To samé slibují oni nám a tak víme, že se ještě někdy potkáme.

Jinak uklízíme Iveco, nakupujeme nějaké suvenýry a dáváme si poslední gyros ve městě. Ve čtvrtek nám to jede až někdy v noci, ale v přístavu máme být už v 8. I tak ještě stíháme večeři se sousedem, kterou nám ugriloval, rozloučíme se a opatrně opouštíme kemp. Modlíme se, abychom dojeli až do přístavu bez další poruchy a tak radši ani nikde nezastavujeme.

Čekáme v přístavu.

Na lodi

V přístavu stojíme frontu na kontrolu dokumentů. Je to první z mnoha front, které při této plavbě ještě vystojíme. Jede s námi i německý soused Sven se svým novým psem, kterého v Řecku zachránil. Teď si ho bere s sebou a on je z toho chudák zmatený. Poprvé na lodi, poprvé na schodech a poprvé vidí zrcadla! Trochu mu s ním pomáháme, aby to měl snazší. Čeká je ještě dlouhá cesta, ale doma už je připravené vše potřebné pro nového kamaráda.

Skoro celou dobu plavby trávíme v kajutě. Asi 1,5 h před přistáním nás vyženou ven. Dělají to vždycky, aby stihli ještě ty kajuty uklidit. A tak čekáme v prostoru na sezení, kde si obvykle dáváte kávu a povídáme se Svenem. Dozvídáme se, že musíme na recepci odnést nějaké dokumenty. Po vystání další fronty a odevzdání prý konečně můžeme jít. A tak se vydáváme k Ivecu.

Zdlouhavý odjezd

Trochu se bojíme, v jakém bude stavu a jak bude startovat. Těsně u něj nás zastaví jiný řidič, že prý nemůže nastartovat, jestli bychom mu nepomohli. Nejprve po chvilce nastartujeme my, vyvalí se dým, ale jinak nic neobvyklého. A protože naše auta stojí pěkně nařádkovaná na sebou, nemůžeme mu pomoc normálním způsobem. Otevíráme tedy naší garáž a pomáháme mu startovat ze zadní baterky. Po několika pokusech se to podaří. Ital nám nadšeně děkuje a i s celou rodinou nasedá zpět do svého velmi starého karavanu a pomalu to otáčí. Trajekt se postupně vyprazdňuje a tak skoro jako poslední vyjíždíme i my.

Přístav v Anconě.

Jsme už dost nervózní, protože to celé trvalo hrozně dlouho a my tu jen tak stojíme s Ivecem nastartovaným a říkáme si, jak dlouho se mu to bude ještě líbit. Když už jsme venku a už skoro odjíždíme, zastaví nás jeden pán v oranžové vestě, že prý máme ještě zaparkovat a jít zpět na loď dořešit ještě něco dalšího. Zastavuje tak každého. My už jsme lehce vytočení po té době čekání a tak se cestou zpět zastavujeme u skupiny členů posádky a ptáme se jich, co ještě potřebují, že už jsme dokumenty odevzdávali. Prý si musí ještě okopírovat pas a dát nám razítko. Tak jsme si vystáli další frontu, abychom dostali razítko na papírek, co nám přilepili do pasu. Prostě byrokracie se nezapře!

Přivítání v Itálii – ono tu prší!!!

Konečně venku! Povedlo se nám opustit přístav. Projíždíme Anconou a říkáme si, jak daleko to ještě zvládneme. Po několika kilometrech, když na nás někdo troubí (asi jsme moc pomalí) při nájezdu na rychlostní silnici a tak přidáme na plynu. Najednou nám na okno vychrstne několik kapek oleje. Ajéjé! Už je to tu. Zastavujeme, jakmile je to trochu možné a jdeme se kouknout pod kapotu, co se to zas děje.

První zádrhel

Skoro celou cestu nám z Iveca trochu kape olej. Tak nějak ho cedí všude z motoru. Ale po poslední opravě se nám jednou už stalo, že to najednou vychrstlo větší množství. Přidělali jsme si tam proto PET lahev, aby to nejhorší zachytila. Ta je teď úplně plná a ještě je olej všude kolem. Když vytahujeme měrku, tak je téměř suchá. Pro tyto případy s sebou vždy vozíme dostatek náhradního oleje a teď tam lijeme 1,5l. Zatím to vypadá, že to bude stačit. Olej se ukazuje na měrce, tak jsme trochu klidnější. Ještě tam nějaký zbyl!

Dáváme si rychlý oběd, abychom dali Ivecu trochu čas vychladnout. Rozhodujeme se pro cestu po dálnici, protože ta pro nás bude taková nejklidnější – nemusíme brzdit a znovu se rychle rozjíždět. Jak jsme z toho neklidní, tak se nám povede projet mýtné brány tam, kde vám to nedá ten lístek a tak při dalším sjezdu se zastavujeme a do mikrofonu se to snažíme vysvětlit. Pán moc nediskutuje a rovnou za nezaplacení dálnice tiskne pokutu. To nám ta Itálie hezky začíná!

Další zážitek s odtahovkou

Trochu naštvaní, i když hlavně na sebe, najíždíme znovu na dálnici. Dalších asi 100 km jedeme bez problému a tak tankujeme plnou nádrž. Akorát si říkáme, že tímhle klidným tempem – asi 80 km/h, bychom mohli dojet až do Čech, když se ozve rána někde zpod kapoty. Leo šlápne na spojku a my pomalu dojíždíme ke krajnici. Chcíplo to a nejde to znovu nastartovat. Vypadá to, že jsme dojeli!

Voláme znovu asistenční službu. Přijel pro nás italský pán s odtahovkou, dotáhl nás k nejbližšímu servisu a nechal nás stát před branou. Ráno prý otevírají, tak se s nimi můžeme zkusit domluvit na opravě. Unavení se vydáváme do postele se pořádně prospat.

Iveco na odtahu.

Ráno nám volají z pojišťovny a společně se domlouváme, že repatriace bude nejlepší možnost. Tentokrát to totiž vypadá na delší opravu něž pár dní. Raději bychom tu dobu strávili v Čechách než zde v Itálii. Během dne nás kontaktují pánové z české odtahovky, že přijedou někdy ve 2 v noci a přivezou nám auto, abychom se dostali domů. Že prý se s nimi do kabiny nevejdeme. Celý den jsme pak dodělávali nějaké pracovní resty a večer si i zdřímli, ať jsme připravení na noční jízdu.

Návrat domů

Přijeli jak slíbili. My mezitím uvnitř trochu poklidili s sbalili nezbytné věci. Poté jsme se rozloučili, pánové si ještě udělali pauzu, než vyrazili zpátky a my jsme se vydali na cestu. Ubíhalo to rychle. Jeli jsme přes Rakousko a Německo a jediné hranice, kde nás kontrolovali, jsou ty italsko-rakouské. Jinak cesta proběhla bez zastávek a větších problémů.

Bylo to tam trochu menší aneb naše půjčená fabie.

Do Čech jsme dorazili rozlámaní a opravdu unavení. Teď už nám nezbývá než čekat, kdy dovezou Iveco, a pak ho pomalu dát do pucu. Teď se tu chystáme na čas zůstat a podnikat výlety jen po ČR a blízkém okolí. Ale třeba z toho nějaký článek taky vznikne!

Už je to jen kousek!!!

Jedna odpověď na “Návrat domů”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *